Srdečně vás zveme na vernisáž výstavy “Soukromá Atlantida” Larse Widenfalka a Aleny Matějky, která se uskuteční 22. června v 17:00 na Sýpce Lemberk. V 17:30 vystoupí hudební skupina Pražská Disharmonie. Přijďte se podívat na fascinující umělecká díla a strávit příjemný večer s uměním.

Sýpka Lemberk ve spolupráci s Galerií Kuzebauch

23/06/2024 – 20/10/2024

SOUKROMÁ ATLANTIDA – ALENA MATĚJKA, LARS WIDENFALK

Názvem výstavy je mýtické podobenství o unikátní a mezinárodně oceňované tvorbě dvou sochařů: Češky Aleny Matějky a Švéda Larse Widenfalka. Dvou Evropanů bez hranic v myšlení, práci i způsobu nekonzumní existence. Představujeme výsledky kreativity „kulturních nomádů“, v nejlepším slova smyslu slova, pobývají v souladu se svými ideály, na různých místech jako jsou Čechy, Švédsko, Itálie, Británie, aj., všude tam, kde je pro ně práce, či nějaká výzva, ale i materiál – jako třeba granit, mramor – nebo sklářská pec, rodina, přátelé a inspirace.  

 V domovské osadě Betlém (Mnich) u Kamenice nad Lipou, kam se vracejí, se oběma umělcům daří takovou soukromou Atlantidu, jako fascinující místo věčných hodnot, budovat. A naplňovat současnou civilizací nedosažitelný ideál udržitelnosti, stavět hráze pomíjivosti a konzumenství v klauzuře vlastního ráje jednak svými díly realizovanými převážně v kameni a skle, ale také stavěním kamenné usedlosti s věžemi a sklípky, zdmi a zídkami, s fantastickou zahradou, kterou tvoří sad historických růží, stovky tulipánů, modřenců a narcisů, kde na obzor míří jimi a přáteli vysazené stromořadí. Nebo také zastavovat pomíjivost a zmar taxidermií uhynulých tvorů, jimž tak Matějka dává šanci na další fyzický život, zvláště když se ocitají v kontextu jejích uměleckých děl, symbolů a vyprávění. Na druhé straně tu vidíme i ponory do počátků civilizace a anticko-archeologické formy (Lars Widenfalk), ale také návrat do vlastních vzpomínek na dětství a k zobrazení mýtů (u obou autorů).  

Potkali se v době, kdy do naší kulturní scény včetně skla „vtrhli“ cizinci, mnohdy přinášející jiné formy výtvarné rétoriky. To se v případě Larse Widenfalka stalo, ale nenásledovalo vzájemné ovlivnění. Jak on, tak Alena Matějka kráčí dál po vlastní umělecké ose. Učili se od sebe jen v uměleckořemeslné rovině. On tavení skla a ona finesy práce v kameni. Jejich „nomádství“, jak jsme nazvali jejich nadnárodní směřování, je kromě aktuálního myšlení uloženo i v jejich genech. Když si nechali udělat testy DNA, Lars se svými pravěkými předky z Dolních Věstonic je geneticky do určité míry i Čechem, a Alena Matějka, která se sice tady narodila, ale dvacet generací zpět má irské, anglické, skotské a waleské předky, a trochu „španělské“ a dokonce „jihošvédské krve“, má geny namíchané, nejen české. Tak, jako v jiných oborech současné vědy a umění se ukazuje, že jsou geny možná podstatnější pro naše osudy, než si myslíme.

Společná výstava obou umělců je příležitostí nejen k rekapitulaci výběru z jejich nejlepších prací, ale i výzvou k zamyšlení nad otázkami naší západní civilizace a smyslem našeho života.  

Kurátorka výstavy, Sylva Petrová